S klíčem v ruce stoupám po točitých schodech. Na vrchol rozhledny na Děčínském Sněžníku jich vede 173 a za chvíli se mi z nich kvůli monotónnímu pohybu začne motat hlava. Jakmile vyjdu na ochoz, opře se do mě ostrý a studený vítr, který mě přiměje pochybovat, zda je teprve konec prázdnin, anebo spíš říjen. Není divu, že si nejvyšší stolová hora v Česku vysloužila přezdívku vzdušné lázně; vítr sem vane až od Severního moře. Pocuchané vlasy však za okolní nádheru rozhodně stojí.
