V dobách němého filmu nikdo neřešil, jaký hlas mají filmové hvězdy. Když na celuloidovém pásu přibyla zvuková stopa, následovalo zhruba třicet let, kdy se hlasy herců natáčely souběžně s obrazem. Od počátku 60. let se však v tuzemské kinematografii zabydlel takzvaný postsynchron, tedy technika umožňující dodatečně ozvučit už natočené scény. Herci tak často dabovali sami sebe. Čas od času se však stalo, že z různých důvodů oslovil režisér jiného umělce, aby kolegovi na plátně propůjčil svůj hlas.